Jak pracuje Jan Mašek, inovátor a zakládající člen sítě Red Button

Jan Mašek

Vybral si inovace jako prostředek k rozvoji odvahy, národní hrdosti a kultivaci společnosti jako celku. Pracoval ve společnosti 3M na pozici inovačního lídra. Tam se naučil propojovat a půjčovat si různé funkční modely z jednoho businessu do druhého. Více o Honzovi najdete zde.

Odkud aktuálně pracuje: 

Z domu, Impact Hub, coworking pro „starší a pokročilé“ EnCor, v kavárnách a často a rád ve firmách u klientů.

Nebaví mě sedět u počítače, naopak mě baví kontakt s lidmi a tak za nimi rád jezdím. V momentu, kdy se dostanete do prostředí, ve kterém člověk pracuje, hodně to o něm vypovídá. Nedávno se mi stalo, že mě pozval majitel krásné české firmy do své ředitelské pracovny, kterou v průběhu schůzky poskytl jako zasedačku kolegům. To už o něm a kultuře firmy hodně říká.

Jaká je náplň jeho práce:

Mým úkolem je, aby vše fungovalo a byla dobře odvedená práce ve všech projektech, do kterých jsem namočený. Síťuji a propojuji lidi mezi sebou. V podstatě to znamená druhého člověka pochopit, poznat jeho potřeby a napárovat jej s těmi, kteří jsou schopni potřeby naplnit. Tak se vytvářejí zkratky a projekty se efektivně posouvají dál.

Proč to dělám? Dostal jsem ve 3M velký dar, když mě uvolnili z běžného pracovního procesu a šoupli mě na full time na pozici inovačního manažera, kde jsem mohl poznávat nové věci a lidi. Mám tendenci tento dar vracet a otevírat nové obzory lidem, kteří jsou uzavření ve své pracovní bublině. Často vidím, že jsou lidé “zapikaní” v jednom oboru, v jedné činnosti a je dobré se z toho občas vymanit.

To vše realizuji ve spoustě projektů, které jsou schované pod sítí Red Button.

Kolik lidí řídí:

Nikoho neřídím, věřím v samořízení. V Red Buttonu vytváříme prostředí, kdy se věci dějí samy, protože lidé jsou vnitřně motivovaní pro práci a ví, že to tak má být. Snažím se jim do toho co nejméně “kecat”, protože jsou daleko kompetentnější než já. Když řešíme nějaký projekt, snažím se najít lidi, kteří jsou na danou věc nejlepší jak kompetenčně, tak by si sedli i lidsky. Pak už se jen dívám, jak to všechno spolu hraje a snažím se toho od nich co nejvíce naučit.

Je to podobné, jako když je někdo zahradník – také neřídí, jak budou kytky růst. Snaží se pouze vytvářet nejlepší podmínky pro to, aby kytky rostly – zalévat, hnojit, zastřihávat atd., ale neřídí to.

Navíc lidi, kteří jsou v síti Red Button se prakticky řídit nedají :-). Jsou tak dobří proto, že se celý život snaží o to, aby byli nezávislí a bylo to oni, kdo určují pravidla hry. Nadesignovali si život tak, aby si sami rozhodli, zda s vámi půjdou na pracovní schůzku nebo radši do parku se svou dcerou.

V Red Buttonu to má úplně jiné zákonitosti, než jak o funguje v běžných firmách nebo organizacích.

Rozhovor

Jakým jedním slovem byste popsal svoji práci?

Dvěma: učení a chaord. Chaord je něco mezi chaosem a pořádkem ve smyslu zvládnutých procesů a rychlé adaptace. Je to ale moje vědomá volba. A za tím vším je obrovská míra učení, bez toho by to nešlo.

Která digitální inovace vám dramaticky změnila život?

Internet je nástroj, ale nevnímám život před a po internetu. Poslední roky se učím pracovat na dálku s lidmi, kteří se mnou nesedí každý den v kanceláři. Existuje celá sada nástrojů, které mi v tom pomáhají, ale není to jen o nich. K lidem musíte jinak přistupovat. Když je nevidíte, necítíte jejich energii. Práce na dálku je úplně jiná.

Jaké množství aplikací denně používáte? Za které byste dal ruku od ohně a doporučil je každému manažerovi?

Telefon, SMS, e-mail, WhatsApp, Slack, LinkedIn – to jsou mé hlavní komunikační kanály, když se s lidmi nevidím osobně. Pro řízení projektů Trello, Googlovské aplikace pro agendy schůzek, to-do listy v telefonu na zaznamenávání úkolů. Videohovory přes Zoom, Appear.in a Hangouts – nemůžu si moc vybírat, musím se přizpůsobit tomu, co lidé používají, abych se jim snažil co nejvíce vyjít vstříc. Navíc mě to baví, protože se něčemu novému naučím.

K tomu učení – jsem na sebe hrdý, že jsem se díky klukům ze solidpixels naučil spravovat webové stránky. To bych si před dvěma lety myslel, že je to úplné science-fiction, ale přitom je to úplně easy.

Když jezdíte do firem, vidíte tam, že manažeři mají pokročilé digitální dovednosti, anebo je naopak musíte trochu motivovat k tomu, aby své pracovní zvyky inovovali?

To je právě ono. Ve velkých firmách je celá řada omezení, ale ne v tom smyslu, že by to lidem firma neumožňovala, ale omezení v lidském směru – lidé sami nechtějí. Vidím velkou neefektivitu, která se ztrácí v robustních firemních procesech. Jsem schopen to ale pochopit – když má firma tisíc zaměstnanců, musí systém a procesy fungovat jinak, než u firmy, která má deset lidí.

Je to člověk od člověka. Jsou lidé, kteří si na tom ujíždějí a jsou lidi, kteří na to rezignovali. Spíš hodnotím mindset člověka, jestli se chce posouvat, ať už v digitálních dovednostech nebo se učí tisknout na 3D tiskárně či třeba čte knihy. To je pro mě super parťák. Ale pokud člověk zůstává stát na místě, je to hrozné nebezpečí. To se samozřejmě týká i digitálu. Já sám, když se podívám, jak funguje Filip (pozn. red.: Filip Dřímalka je expert na digitální transformaci firem a CEO Digiskills), jsem v jeho měřítku úplně prehistorický člověk :-).

Vždycky budou lidi, kteří si na tom “fičí” a lidi, kteří digitálními technologiemi opovrhují a omlouvají si to tím, že se jejich využíváním ztrácí osobní kontakt, ale potom nejsou schopní si na deset minut popovídat se svým podřízeným.

Jakými zásadami se ve své práci řídíte?

Mám rád kontakt s lidmi. Snažím se budovat vztahy, které jsou pevné, a vytvářet důvěru mezi mnou a tím druhým člověkem. Nerad maluji vzdušné zámky a říkám lidem nepravdu. Někdy vás nutí systém v korporaci to dělat jinak, ale díky tomu, že si řídím sám svůj čas a prostor, to dělat nemusím a můžu se proti spoustě věcí vymezit. Myslím, že vás definují vaše „NE“.

Také mám rád zpětnou vazbu, i tvrdou zpětnou vazbu. Sice s ní někdy bojuji, protože lidi, kteří jsou kolem mě, mi to umí poslat “hezky na komoru”. Někdy to hodně bolí a někdy to člověk musí rozchodit. Mým mottem je “jsi-li nejchytřejší v místnosti, jsi ve špatné místnosti”. Snažím se opravdu obklopovat chytřejšími lidmi, než jsem já. Z mého pohledu je to opět a zase o vytváření prostředí nebo sítě kolem sebe. Prostředí, které mě nenechá na místě a vytváří na mě systematický tlak, abych se posouval. Je to taky hodně o pokoře, protože vedle takových lidí jako je Luboš Malý, Roman Stupka nebo Ján Košturiak vám to ego prostě klesne :-).

Vypíchněte 3 pracovní návyky, kterými zvyšujete svou efektivitu.

Naučil jsem se, že příprava je klíč. Mám svůj systém, jakým se připravuji na veškeré týdenní schůzky s lidmi, kteří se mnou dělají na projektech. Moc se mi osvědčilo, když lidé přijdou na huddle připraveni. Udělá se ne dvojnásobek, ale pětinásobek práce. Když se nemusí procházet podklady a rovnou se bavíte o konkrétních bodech, je to astronomický rozdíl. Příprava je úplný základ.

Další zásadou je, že se snažím dokončovat tvary. Komplexní úkoly si rozpracovávám na menší díly a odfajfkovávám si dílčí úspěchy, protože mi to vrací energii. Udržuje mě to ve střehu, když vím, že mám před sebou hodně dalekou cestu.

Třetí pracovní návyk je vykašlat na práci a mít rozložený čas mezi mnou jako Honzou, mojí rodinou a prací. Mám v kalendáři sloty, kdy se věnuji sám sobě a sloty, kdy se věnuji svojí rodině a ženě. A to ještě separátně, protože je rozdíl být jen se ženou a je rozdíl, když jsme se ženou a s dětmi. To jsou dvě různé situace. Mít dobité baterky pro mě znamená mít toto všechno v rovnováze.

Co při práci bytostně nenávidíte?

Když musím něco čtyřikrát opakovat nebo když se opakuje chyba.

Jak reagujete, když se něco takového stane?

Oni to na mě asi všichni už poznají… Když se stane chyba poprvé, je to v pohodě. Snažíte se z toho ponaučit. Vždycky rád nabídnu pomoc, aby se to už neopakovalo. To samé očekávám i od těch ostatních. Opět se to týká zpětné vazby, o které jsem mluvil před chvílí.

Já si můžu myslet, že něco dělám dobře, ale třeba nedosahuji vůbec levelu očekávání člověka, který sedí naproti mě. Chci, aby mi řekl, že jsem na škále od nuly do desítky na dvojce, ale že on potřebuje osmičku. Je super, když mi řekne, co se musí změnit, abych se dostal na čtyřku, a pak, co se musím naučit, abych se dostal na šestku. Pak je na mě, jestli to zvednu nebo nezvednu.

Mám k tomu člověku respekt a nechci plýtvat jeho časem, tak buď mu řeknu, a je fér mu to říct: "Já se v tom neposunu, najdi si prosím někoho jiného, kdo ty věci umí.” , anebo do toho šlápnu a překvapím ho na dalším setkání tím, že ty věci umím.

Kdybyste se měl zbavit všech digitálních technologií, se kterou by proběhlo nejdojemnější loučení?

Asi by mi vadilo, kdyby vypnuli internet :-). Na internetu je skvělé nejen to, že člověk má zdroje informací a může si cokoliv dohledat, cokoliv se naučit, ale hodně mě na něm baví ta komunikační možnost. Moje děti si můžou na Skypu zavolat s babičkou a s dědou, já můžu přes WhatsApp vyřídit spoustu věcí se svou ženou, přes Slack komunikovat se svým týmem. Možnosti komunikace přes Internet jsou neuvěřitelné.

Nejvíce momentálně používám Slack, ale dokážu si představit i život bez Slacku. Je to určitě jedna z nejlepších komunikačních platforem, ale kdyby nebyl Slack, dalo by se najít mnoho alternativ.

Podělte se prosím o svůj nejoblíbenější lifehack, který vám šetří čas...

Spát. Dobře a dlouho spát je hodně důležité. Každý den vstávám před pátou, což je druhý lifehack. Někdy vstávám o půl čtvrté a do osmi ráno pak udělám spoustu hluboké práce. To ale samozřejmě znamená jít brzy spát, abych to mohl ukočírovat, a po obědě si pak třeba ještě dát nějaký ten nap. Vím ale, že takto udělám trojnásobek práce než většina lidí v běžné práci.

O půl deváté ráno se totiž rozezvoní telefony a celý svět se vzbudí. Do té doby se dá čas využít velmi efektivně na hlubokou práci. Dávám si dokonce některé schůzky už na sedmou ráno a lidi to začínají mít rádi.

Jaké digitální technologie vám pomáhají v leadershipu?

V digitálním světe je systém vedení lidí jiný. Je to o tom, že se člověk naučí velmi rychle ovládat novou appku a tím, že ukáže lidem v týmu, že se toho nebojí, je posune dál.

Když se naučím ovládat Mailchimp nebo solidpixels, dávám tím signál kolem sebe, že nestagnuji, ale učím se nové věci. To je dobrý signál, ať už ve firmě nebo třeba v neziskovce. To je můj leadershipový klíč.

Plus ještě být s lidmi v kontaktu jeden na jednoho. Výhodou digitálních technologií je, že když se to naučíte, dá se pracovat i na dálku. Asi to nefunguje v kritických situacích nebo při koučinku – tam já osobně preferuji osobní setkání – ale spousta nuancí se dá doladit pravidelnou frekvencí komunikace skrze digitální nástroje typu Appear.in, ZOOM a podobně.

 

Chcete se naučit používat komunikační nástroje, které má Honza v oblibě?

Appear.in, Hangouts Meet, WhatsApp, Slack... I my je můžeme s klidným srdcem doporučit. Umíme s nimi pracovat a vy to od nás můžete okoukat.

Nabízíme vám voucher na tyto 4 kurzy digitálních dovedností.

Zadejte kód: chytra-komunikace do formuláře zde.

Po registraci získáte do kurzů bezplatný přístup.

 

Jak vypadá vaše pracovní místo? Dá se tam najít i obyčejná tužka a papír?

Počítač, tužka a papír. Já si rád kreslím. Když připravuji prezentace nebo přemýšlím o novém projektu, rád si nakreslím mind mapu nebo storyline prezentace. Musím tomu dát příběh, a ten neumím udělat jinak, než že si ho nakreslím na papír. Když člověk sám něco přenese na papír, má to emoci, energii. Na počítači já to tak osobně necítím.

Pro tuto chvíli sebekritiku stranou – v jaké každodenní činnosti opravdu vynikáte?

Mám disciplínu. Už 11 let každý den cvičím. Neexistuje den, kdy bych vynechal. Když jsem nemocný nebo třeba na dovolené, druhý den musím odcvičit dvojnásobek. To mě drží naživu.

Stejně disciplinovaně se snažím držet slovo. Člověk bud plácá a dává závazky na všechny strany, anebo dokáže říct: “Hele, já se nemůžu zapojit, protože už nemám kapacitu.” Uvědomíte si hodnotu času a uvědomíte si, co vám jak dlouho trvá.

Vím, že zahradu posekám za 23 minut atd. Je to pro mě hrozně důležitý údaj. Samozřejmě, že když dělám na novém projektu, např. když vytvářím stránky, je to v čase různé. Ze začátku mi to trvalo 2 hodiny, teď to zvládám za 20 minut. Můžu se o to opřít, když mám přehled a sleduji, co mi jak dlouho zabere. Díky tomu můžu dobře hospodařit s časem a dodržovat závazky.

A naopak, v čem máte své rezervy?

Nerad dělám opakující se činnosti. Rutinní věci je třeba co nejdříve automatizovat. Je hrozně nebezpečné, když člověk dělá jen tu rutinu, ta bude totiž brzy nahrazena AI.

Je to trochu paradox, protože Brain & Breakfast (pozn. red.: inovační snídaně v rámci sítě Red Button) jedou už pět let. Zorganizovat tuto akci je pro mě ve své podstatě už rutinní proces, ale baví mě na tom to, že tam pokaždé pozvu nového hosta a tím se mi otevře úplně nový vesmír.

Jak si myslíte, že bude vaše práce vypadat za 5, 10 let?

Bude to hodně podobné, akorát technologie budou ještě vymakanější. Místo Appear.inu nebo Skypu si nasadíme brýle a uvidíme se ve virtuální realitě.

Já bych osobně byl ale nerad, kdyby se mi proměnil poměr mezi osobním a neosobním kontaktem. To procento mám nastavené tak, že bych nechtěl, aby se ani za 5 ani za 10 let změnilo.

Co Jan a osobní rozvoj – jde to k sobě? Jak na sobě pracujete?

Red Button je síť lidí, kde každý disponuje něčím unikátním. Pokaždé, když s nimi pracuji, odkrývají mi část své expertízy... PR a komunikace od Jirky Vicherka, digitální dovednosti od Filipa Dřímalky, Luboš Malý se svou schopností se popasovat s transformacemi ve firmách a mnoho dalších skvělých lidí… Ti všichni jsou pro mě neuvěřitelné zdroje učení.

Můj cíl je, aby mě tolerovali vedle sebe. Všichni jsou ve svých oborech tak dobří, že jim musím “stačit” a tím pádem na sobě musím hodně makat. Vytvořil jsem si prostředí, kde jsou ti nejlepší učitelé a naučil jsem se učit a rychle absorbovat informace. To mě nenechá stagnovat. A když bych náhodou zastavil, tak mě to pěkně profackuje.

To “zastavit” ale neznamená, že si člověk nemůže odpočinout. Odpočinek je také součástí osobního rozvoje!

Máte nějaký pracovní zlozvyk, který se vám dlouhodobě nedaří zkorigovat?

Nevím, jestli je to zlozvyk, ale když se mi kupí úkoly, začínám být hodně direktivní a přestávám si povídat. Musím úkoly “odbavovat” a není tam čas na hrdinství. Když dám závazek, je pro mě jeho dodržení primární. Když totiž dáte člověku závazek, budujete s ním vztah.

Ten můj direktivní způsob jednání není projevem nějakého disrespektu, ale snaha splnit závazek. Už jsem si uvědomil, že třeba na to lidi upozornit.

Na co podle vás v práci lidem nejvíce chybí čas?

Mám pocit, že většinou se nedaří naplňovat věci související s hlubokou prací. Když si člověk na začátku všechno velmi důkladně promyslí, především postup, pak už je to hrozná sranda.

Nejhorší je, když se začne střílet do vzduchu bez toho, aniž by si lidé promysleli souslednosti a řetězec událostí, které mohou nastat.

Já mám štěstí v tom, že mám dobrou paměť a hodně věcí si pamatuji. Spousta lidí používá aplikace typu Evernote, Trello apod., já si to naštěstí pamatuji.

Tento dar mi dobře slouží i v propojování lidí. Mám v hlavě takovou “kartotéku” a z ní vytahuji informace, díky kterým se mi daří lidi propojovat.

Jak dobíjíte své pracovní baterky? Co vám pomáhá vyčistit hlavu?

Mám nakreslenou svou osobní vizi a v ní jsou tři základní věci, které je třeba rozvíjet současně: hlava, tělo a duše. Není to jen o sportu ve smyslu: “v práci se stresuji, tak to pak jdu se sebe vypotit sportem”. Já se stresuji někdy i při sportu, když máme důležitý zápas ve squashi...

Podle mě by to mělo být vybalancované. Nemám rád vyosení. Systém jsem si nastavil tak, aby mi perfektně fungoval. Jsou to ty už zmiňované sloty v mém kalendáři. Já se vyosím, když jedu na dovolenou. Vím, že mi tam bude chybět práce, tak už teď připravuji ženu na to, že budu na dovolené mít nějaké videokonference, abych se spojil s lidmi s Red Buttonu a tím se dostal do své komfortní zóny.

Potřebuji, aby mi to “hrálo” ve všech třech oblastech, proto pořád hledám rovnováhu. Neustále ladím svůj systém. Bez práce bych nevydržel. Pro mě to není práce – například když mám přednášku, říkám studentům hned na začátku: “Kdo tady je, ale nechce tady být, ať jde pryč. Já jsem si dnes vybral, že tu s vámi budu a je to moje volba. Mohl jsem se místo toho diskutovat se svou ženou, mohl jsem si hrát se svým synem, mohl jsem plavat, ale rozhodl jsem se být tady.”

Vybírám si, kde budu a díky tomu se mi naštěstí nestává moc často, že bych si řekl, že bych chtěl být někde jinde. A když už, tak si to sám přivolám. Když se mi na nějakou schůzku nechce, tak je ta schůzka na nic.

Snažím se, abych byl co nejméně tam, než zrovna chci být.

Jaké byste chtěl šířit poselství?

Přál bych si, aby se lidé rozvíjeli v co nejširším spektru svého bytí. Aby se rozvíjeli z hlediska těla – uvědomili si, co jí, jak spí atd. Aby se rozvíjeli z hlediska digitálních dovedností, sociálního kontaktu, spirituality a empatie. Aby se rozvíjeli z hlediska kritického myšlení. Aby si našli to své, ale nebyli zapouzdření v jednom oboru. Když je člověk neustále ve své komfortní zóně, dělá stále jen to, co ho baví, je to nebezpečné. Musí občas vyskočit a zkusit něco nového – třeba si vzít nějakou appku a chvíli si s ní “hrát”. Anebo naopak, všechny appky vypnout a zajíst si občas s cizími lidmi na oběd. Vyskakování z komfortní zóny je pro rozvoj člověka nezbytné.